Pro policii, svědky a další osoby přicházející do styku s obětí

 Manuál pro policisty, svědky a další osoby přicházející do styku se znásilněnou osobou

·    Prvním nejdůležitějším úkolem je obnovit pocit bezpečí. Vyvarujte se vět typu „Uklidněte se!“, „To bude dobré“, „Mohlo to být horší“, „To muselo být strašné“. Naopak se snažte dát aktivně najevo akceptaci pocitů oběti, které se mohou pohybovat od zoufalství, odporu a studu až po vztek a agresi.
·    Využijte každé příležitosti k ocenění znásilněné osoby: „Je dobře, že o tom hovoříte.“ „Chápu, že se vám o takových věcech nehovoří snadno – jste velmi statečná/ý a je rozhodně dobře, že jste se rozhodl/a vyhledat pomoc.“ „Ne každý by v takové situaci nalezl dostatek odvahy jako vy.“
·    Pokud se vám podařilo navázat s obětí přiměřený kontakt, a nejste si jistí, zda došlo ke znásilnění (v případech přepadení), nebojte se zeptat a nesnažte se vyhýbat slovu znásilnění. Pro oběť je mnohem jednodušší kývnout na otázku: „Pokusil se vás znásilnit?“, než by jej musela sama vyslovit. Stejně tak není vhodné, abyste úzkostlivě kroužili okolo tématu otázkami typu: „Kde všude se vás dotýkal? I tam dole? Pokusil se o něco?“ Tím, že použijete vhodně slovo znásilnění, zároveň dáte najevo, že jste si vědomi závažnosti toho, co se oběti stalo.
·    Počítejte s tím, že osoba může prožívat akutní šok, který se může projevovat navenek tím, že její výpověď bude zmatená, místy si protiřečící a proměnlivá. Nikdy by vás tyto příznaky neměly vést ke zpochybňování jejího utrpení. Zmatení, výpadky paměti, zkreslení a další kognitivní chyby jsou zcela normální reakcí na nenormální situaci znásilnění.
·     I v případě, že budete mít vážné pochyby o výpovědi oběti, nikdy je v první fázi nedávejte najevo. Falešná výpověď není zdaleka tak častá, jak se někdy uvádí, a jejímu případnému odhalení by se věnovali později zkušení kriminalisté. Navíc nikdy nemůžete vědět, jaké události, stavy a situace vedly osobu k falešnému obvinění.
·    Nikdy ani náznakem nenaznačujte, že by osoba měla cítit za své znásilnění spoluvinu, naopak se snažte tento pocit odvrátit – např. „Dobře, šla jste přes park, ale nikoliv proto, abyste byla znásilněna.“
·    Znásilněná osoba nenese žádnou spoluvinu! Mnoho lidí například v běžných životních situacích špatně odhadne nějakou situaci, avšak následky za nesprávný úsudek či naivitu nejsou tak katastrofické. Je zcela nepřípustné osobě říkat „Co jste čekala“, „To vás mohlo napadnout“ atd.
·    Je mylné se domnívat, že většina znásilnění má charakter zákeřného přepadení neznámým pachatelem. Avšak v případě tzv. date rape platí výše uvedené ještě silněji: opilost, rozverná nálada, vyzývavé chování, flirt ani přijetí pozvání do bytu budoucího pachatele nikdy nemůže sloužit jako ospravedlnění pro znásilnění. Osoba má právo vždy pohlavní styk odmítnout. Je důležité, abyste osobu právě v této myšlence podpořili. Může se stát, že osoba bude pochybovat právě o tom, zda svým chováním znásilnění nevyvolala. Je důležité toto odmítnout a osobu ujistit, že za žádných okolností nikdo neměl právo ji znásilnit.
·    Snažte se navodit pocit znovuzískání kontroly. Osoba je často dezorientovaná a má pocit, že není schopna si sama zajistit kontrolu na sebou. „Kontrolu jste neměla během napadení, teď už ji máte. Rozhodla jste se, že vyhledáte pomoc a udělala jste to. Znovu máte kontrolu nad tím, co chcete udělat a co děláte.“
·    Ukazuje se jako účinné přeformulovat některé části znásilnění z pohledu znásilněné osoby. Můžete tak pomoci znásilněným získat jiný náhled na to, že se zachovaly/i v dané situaci adekvátně. „Zdá se, že jste se zachovala velmi moudře, když jste se nehýbala a nemluvila, než abyste riskovala další zranění“. Pozor: neplést s návodem pro znásilněné. Taktika nekladení odporu může být velmi nebezpečná – avšak je nevhodné to po činu oběti vyčítat. Lze ale například říci: „Je velmi těžké se bránit, když se bojíte o svůj život.“
·    Velmi obezřetně si hlídejte své neverbální projevy. I zdánlivé maličkosti mohou být pro znásilněnou osobu velmi nepříjemné. Když s ní například komunikujete z vrchu – ona sedí a vy stojíte nad ní – tak pro ni může být v té chvíli traumatizující i to, že její oči se nacházejí ve výši vašeho rozkroku.  Snažte se proto vždy komunikovat ve stejné úrovni s obětí, tj. v úrovni očí.
·    Nechte vždy oběť, aby si sama určila, na jakou vzdálenost se jí s vámi dobře komunikuje – nebojte si jí na to zeptat. To stejné platí pro případné doteky či objetí. Pozor na projevy, které by mohly vyvolat dojem, že se oběti štítíte: odklánění, uhýbání.