Ohlásit na policii. A co dál?

Znásilnění je společenský, ne pouze kriminalistický problém. Proto by se jeho řešení nemělo odehrát jen ve formě vypátrání, usvědčení a odsouzení viníka, ale také by mělo zahrnovat práci s pachatelem znásilnění na osobní rovině. A to se neomezuje čistě na psychologickou pomoc, ale zahrnuje i aktivity v komunitě či skupiny, v níž ke znásilnění došlo. Pár příkladů takové svépomoci v následujícím článku ukazuje, že v takových chvílích se neproměňuje a neučí pouze pachatel, ale i všichni okolo, přátelé, partneři a příbuzní toho, kdo znásilnění zažil.

Znásilnění se ve většině případů neodehrávají ve vzduchoprázdnu – oběť násilníka zná, třeba z práce či party, může jít o stálého partnera či o nového milence a případ znásilnění na schůzce. Oběť i pachatel spolu sdílí sociální prostor, a to může být velice nepříjemné. Psychickou ránu, kterou znásilnění pro oběť představuje, nelze jen tak smazat či zapomenout, je třeba ji nějak zahojit, ošetřit. A k tomu nepřispívá pouze pocit spravedlnosti díky vypátrání pachatele policií a odsouzení soudem, ale také to, že oběť se může svěřit svým blízkým, kteří ji budou podporovat a respektovat. A také vědomí, že pachatel si uvědomuje, co spáchal, přebírá za své činy zodpovědnost a snaží se se sebou pracovat, aby už v budoucnu něco podobného neudělal. V tomto procesu hrají klíčovou roli ti, co stojí okolo: společní přátelé a známí, rodina.
Lidé bývají při konfrontaci s faktem, že byl někdo znásilněn, obvykle překvapeni a šokováni. Jejich úkolem je ale podpora oběti a ideálně také další, širší aktivita v komunitě, která se ke znásilnění postaví čelem a zabrání jeho opakování. Různé svépomocné a aktivistické skupiny si vytvořily postupy pro intervenci v případě znásilnění a sexuálních útoků obecně. Následující seznam je kompilací několika z nich:
1.    Když se o tom dozvíte
Osobu, která se vám svěří, že byla znásilněna, vyslechněte a ujistěte ji, že jí věříte. (Ačkoliv média často mluví o kauzách falešných obvinění ze znásilnění, je těch vymyšlených velmi málo.) Nabídněte svou podporu a doporučte krizová centra pomoci znásilněným. Promluvte s ní o tom, zda a jak by chtěla situaci dále řešit. Někdo třeba chce při intervenci v rámci komunity zůstat v anonymitě. Takové přání byste měli plně respektovat a dodržet. Ostatní lidé ve skupině (kolektivu, rodině, zájmové organizaci atd.) by se měli dozvědět, že ke znásilnění došlo a že pachatel bude skupinou konfrontován.
2.    První konfrontace s pachatelem
Častou reakcí na informaci o tom, že někdo spáchal sexuální násilí, je pomsta v podobě fyzického násilí nebo ostrakizace pachatele.  Jistě, ukázat pachateli svůj nesouhlas s jeho činem takto razantním způsobem nikoho nenechá na pochybách, na která straně stojíte, a taky to pomůže ventilovat vaše rozhořčení. Jenže mnohem efektivnější je pachatele „neodepsat“, a naopak ho zapojit do intervenčního procesu, v němž by měl pochopit závažnost svého činu a uvědomit si, proč jej spáchal. Někdy mohlo být znásilnění způsob řešení nějaké frustrace, jindy „pouhé“ přeslechnutí slova „ne“, jindy sexistické uvažování. Proces intervence má šanci tohle zachytit a napravit.
Při konfrontaci s pachatelem, například když mu oznamujete, že chcete případ znásilnění řešit, mějte jasno, co mu chcete říct a co od něj chcete. Chcete přiznání se k činu a odpovědnosti za něj nebo prostě jen chcete vyjádřit své pocity? Buďte připravení na nejrůznější reakce: od nezájmu přes bagatelizaci nebo tvrzení, že jde o falešné nařčení, až po pláč či fyzický útok.
3.    Řekněte to ostatním
Samozřejmě byste měli respektovat přání oběti, která se může cítit velmi zranitelná, a zachovávat její anonymitu, pokud si to přeje. Ale na druhou stranu: sexuální násilí se dotýká každého z nás a v dobře fungujícím kolektivu nemá co dělat. Proto by se o tom, co se stalo, měli dozvědět všichni členové a členky vaší skupiny. Měli by vědět, že vaše komunita řeší tento problém, i když je těžké o tom mluvit a zejména lidé blízcí oběti a i pachateli mohou reagovat velice silně. Často se může objevit argument: „Znám ho dobře a vím, že by to nikdy neudělal“. Bohužel, každý může být pachatelem sexuálního násilí: žena, muž, mladý i starší člověk, silný i slabý, drzý i solidně působící člověk.
Někteří lidé se do řešení případu nebudou chtít nijak zapojit, jiní budou chtít pomoci – třeba podpořit oběť nebo mediovat setkání oběti s pachatelem.
4.    Požadavky na pachatele
Spolu s obětí proberte, jak by se pachatel měl zachovat v určitém časovém horizontu, a představte mu tyto požadavky. V jednom případě například oběť požadovala pro jednání s pachatelem dva mediátory. S nimi pak podstoupila několik diskusí s pachatelem. Pachatel měl přijmout zodpovědnost za svoje činy a jejich dopad na oběť i na celou komunitu. Měl také nastoupit profesionální intervenční terapii pro sexuální násilníky a pravidelně oběť informovat o svých pokrocích. V jiném případě oběť a její mediátoři požadovali po pachateli, aby zrušil přednáškové turné, kam se měl právě vydat, a uvolněný čas věnoval psychologické terapii.
Takové požadavky se možná zdají být velmi odvážné a velké, ale jsou to požadavky vzniklé jako reakce na čin, který většina lidí vnímá jako nejstrašnější hned po vraždě. V takové perspektivě jsou přiměřené a v konečném výsledku i efektivnější než požadavky stanovené soudem (např. odnětí svobody).
Zahojení ran ze znásilnění může být dlouhý a bolestný proces. Lidé, kteří žijí v blízkosti těch, co znásilnění zažili, i těch, co jej spáchali, by neměli být lhostejní a čekat pouze na pomoc odborníků z policejních či psychologických kruhů. Sexuální násilí ohrožuje každého z nás a bohužel je smutnou každodenní realitou, jíž bychom se měli naučit čelit.

Pro noviny Půl na půl ke Dnu rovnosti žen a mužů napsala Jitka Kolářová

Zdroj: Sexual Assault in Activist Communities, The Peak, Ontario 2002.