Blog: Nepříjemně blízká znásilnění

Znásilnění je děsivý čin. Pochopitelně, již samou svou podstatou, násilným vniknutím do intimní sféry člověka. Je ale děsivý také tím, jak často se děje a jak moc je opředený různými mýty a mylnými představami.

Je ambivalentní. Je až příznačné, jak lidé silně odsuzují znásilnění a jejich pachatele, a druhým dechem jsou schopni odsoudit oběti, „protože si o to říkaly“, nebo se prostě jen na ně koukat skrz prsty.

Myslím, že existují i lidé, kteří jsou schopni rozhořčovat nad ohavným činem násilníka, a přitom možná sami už někdy někoho znásilnili nebo znásilní. Je to silné tvrzení? Možná ano. Jenže znásilnění, to není jen přepadení v parku za tmavé noci. Znásilnění, to je také využití slabosti druhého k dosažení svého, je to manipulace, je to „jen“ přeslechnutí slova „ne“.

Velká část znásilnění se totiž stane mezi známými či přáteli, v partnerských vztazích a manželstvích, mezi rodiči a dětmi. Odhaduje se, že je to více než polovina případů, někdy se mluví až o 90 procentech. http://stopznasilneni.ecn.cz/cz/znasilneni/znasilneni-o-kterych-se-nemluvi

Vyrovnat se s takovým znásilněním je obvykle ještě obtížnější než s těmi „parkovými“ – pachatel znásilnění je totiž stále v blízkosti. Pokud jde o člena rodiny, je „odříznutí se“ od traumatizujícího zážitku téměř nemožné.

Přesvědčit okolí, že ke znásilnění došlo, je v těchto případech také těžší. Kromě typických otázek, kdy okolí přesouvá vinu na oběť otázkami jako „Proč jsi s ním šel/šla do bytu?“, „Proč ses nebránil/a?“, „Přece jste spolu začínali chodit, tak co jsi čekal/a?“, je napadená osoba zraňována i tím, že druzí nemohou uvěřit, že jejich kamarád či kolega udělal něco takového. „Je to slušný člověk“, „Tolik toho udělal pro naši rodinu/komunitu/firmu, nemůžeme ho jen tak odsoudit“, „Je z naší rodiny, tohle se o něm už neopovažuj říkat“ a podobně. Lidé mají tendenci hledat důvody, proč výpovědi o znásilnění nevěřit, a utíkají před svou vlastní odpovědností a nutností se k případu nějak postavit.

Vím o případu, kdy muž využil toho, že žena byla velice rozrušená z neshod ve svém partnerském vztahu. Jeho kamarádské utěšování ale přerostlo ve znásilnění. Jindy zase došlo ke znásilnění mezi dvěma přáteli, kteří občas spolu spali. Jednou žena sex odmítla, muž ji ale nerespektoval – přece spolu spali už tolikrát.

Možná se zdá, že tyhle případy jsou banální – šlo jen o nedorozumění, nebylo tam žádné násilí, nemohlo to přece být tak strašné. Myslím, že takové argumenty vycházejí především z toho, jak málo jsme informovaní o tom, co je to znásilnění. Uvažujeme v pohodlné síti mýtů. Síti, která brání tomu, abychom si připustili, že znásilnění je čin, který je nepříjemně blízko. Která brání tomu, abychom si sami položili nepohodlné otázky: jak se zachováme, dozvíme-li se, že někdo z našich blízkých byl znásilněn? Budeme schopní mu/jí poskytnout dostatečnou podporu bez obviňování? Jak se zachováme, bude-li pachatelem někdo z okruhu našich známých? Je náš vlastní sexuální život vždy konsensuální? Dokážeme říct ne, když to opravdu nechceme? Anebo dokonce: nemanipulovali jsme sami někým, abychom v sexu dostali, co chceme? Nepřeslechli jsme záměrně někdy něčí tiché ne?

Autorkou tohoto příspěvku je JITKA KOLÁŘOVÁ, projektová koordinátorka Gender Studies, o.p.s.

Text byl zveřejněn na blogu Gender Studies.