Na okraji pozornosti: znásilnění starších osob

Znásilnění seniorů a seniorek v naší společnosti jako by neexistovalo. O tomto tématu a jeho specificích jsme si povídali s Mgr. Klárou Cozlovou.

Zabýváte se znásilněním seniorů a seniorek. Mohla byste ve stručnosti nastínit specifika této problematiky?
Stejně jako znásilnění starších lidí stojí mimo okruh zájmu širší veřejnosti, tak často dochází k jeho přehlížení i odborníky a odbornicemi: bere se jako něco okrajového, náhodného, zanedbatelného. Bohužel tomu tak není. Zmíněné postoje jen stěžují práci s touto cílovou skupinou. Sami senioři a seniorky, kteří si projdou znásilněním, pak vnímají svoji situaci nepatřičně, proto ji ani nehlásí a je pro ně o to obtížnější se bránit a vyhledat pomoc.  Znásilnění ve starším věku není zas tak odlišné od znásilnění mladších skupin, obecně se dá říci, že se jedná o znásilnění spojené s dalšími trestnými činy (loupež, přepadení), nebo o znásilnění v rámci vztahu (domácí násilí, či sexuální zneužívání závislých seniorek/ů v rámci pečovatelských závazků). Určitým specifikem může být však to, že samozřejmě znásilněné oběti stárnou – a dostávají se do rolí seniorek a seniorů. Mohou u nich přetrvávat psychické problémy vzhledem k posttraumatické situaci. Jako seniorky/ři jsou ještě křehčí: obávají se vycházet, obávají se dalších kontaktů a obávají se i pomoci, která by je mohla stigmatizovat/zostudit.

V čem spatřujete v této oblasti hlavní úskalí?
Jako problém vnímám nedůvěru a předsudky, kterým musí čelit oběti znásilnění a které vytváří bariéry pro to, aby jejich situace byla vnímána vážně: aby bez obav a stigmatizace mohli případy znásilnění hlásit, aby jim byla věnována adekvátní pozornost a aby byli/y chráněni/y.  U znásilnění seniorek to platí obzvláště silně. Dalším úskalím jsou ale i samotné bariéry, kterým starší populace čelí. Mám na mysli jak jejich sníženou hybnost, mobilitu, problémy s dopravou směrem k neziskovým organizacím či státní správě a policii, kde by mohly situaci řešit; ale i bariéry psychické – je pro ně jen velmi složité o tématu sexu mluvit, natož o tématu vlastního sexuálního styku. Těžko pojmenovávají, co se jim stalo, těžko k tématu znásilnění poskytují informace a toto vše zpětně působí na to, že je snižována jejich hodnověrnost jak obětí.

Mluvíte hodně o seniorech a seniorkách. Přitom obecně se předpokládá, že oběťmi znásilnění jsou v daleko větší míře ženy. Je to u starších lidí jiné?
U starších lidí to zásadně jiné není, přesto je pravda, že používám zdvojených tvarů, abych upozornila i na ty řídké případy, kdy je obětí znásilnění muž senior. Ten se může stát obětí znásilnění především jako v rámci zneužívání seniorů (přičemž pachatelé jsou spolupacienti, či pečovatelé). Schválně uvádím maskulinum – spolupacienti, pečovatelé, protože podle zahraniční literatury nejčastěji dochází k znásilnění homosexuálnímu.

Když byste porovnala zahraničí s Českou republikou, jaké jsou hlavní rozdíly?
Řekla bych, že situace je podobná i v ostatních zemí. Problematika znásilnění starších osob je na okraji pozornosti. Je ale pravdou, že odborná veřejnost v zahraničí je alespoň základně o tématu informovaná. Odborné práce zaměřené na toto téma se objevují pouze v zahraničí (zde mám na mysli převážně anglo-americkou odbornou literaturu).

Co by se podle vás mělo změnit a jak?
Mám za to, že by bylo vhodné více o celé šíři problematiky znásilnění informovat a tím odbourávat převládající předsudky a stereotypy s tématem spojenými. Tato informační a vzdělávací kampaň by měla být v prvé řadě cílena na odbornou veřejnost, na pracovníky a pracovnice, kteří s oběťmi mohou přicházet do styku (policisté a policistky, soudci a soudkyně, sociální pracovníci a pracovnice, pečující, pracovníci a pracovnice neziskových organizací) a kteří by tedy měli být schopni poskytovat tu nejlepší pomoc a péči bez předsudků. Osvěta pro širokou veřejnost je logicky dalším krokem.

Děkuji za rozhovor.

Kristýna Ciprová