english
Gender StudiesPersefona
stopznásilnění.ecn.czNovinky › Blog: Neprověřuj, ale důvěřuj

Blog: Neprověřuj, ale důvěřuj

Na následující věty jsem narazila v diskuzi pod článkem k tématu sexuálního násilí: „...jako znasilneni si predstavuju hruzyplny zazitek, kdy se zeny zmocni zcela cizi muz nekde v temnem koute a psychicky ji zkazi cely zivot, pripadne jeste ex-partner, ktereho uz nechtela videt, ale takove ty "znasilneni" na party na wc, kam sla dobrovolne s milencem a najednou cukla, nebo dokonce s pravidelnym manzelem, akorat ze se ji zrovna nechce, zadny veleotres nezpusobi... Laicky receno, pokud nedrela nasucho, byla vzrusena a tedy nebyla znasilnena„.

Internetové diskuze nemám ráda. Myslím, že když lidé diskutují anonymně a pomocí klávesnice, velmi snadno a rychle sklouznou k formě, kterou by (snad) tváří v tvář nezvolili. Přesto chci tohoto člověka citovat. Ne snad proto, že bych si myslela, že citace stojí za jakoukoli reakci. To opravdu nestojí. Chtěla bych ale na jejím základě upozornit na smutnou skutečnost, jak je na oběti znásilnění často nahlíženo – jejich zážitek je zlehčován, zesměšňován anebo mu raději rovnou nikdo nevěří.
Mohu doufat, že názor citovaného je extrémní. Snad málokdo hledá důkazy touhy po sexu až ve fyzických reakcích těla na sexuální násilí. Fyzické projevy touhy nelze ovládat a nelze je tedy zaměňovat s touhou po sexu. Většina z nás se snad dokonce shodne na tom, že znásilnění je nepřípustné. Záhy na to však zjistíme, že se neshodneme na tom, co tento pojem vlastně znamená. Je mnoho těch, kteří si troufají soudit co je a co už není znásilnění. Pro mě je tato úvaha scestná. Právě proto, že není snadné se shodnout na definici znásilnění, ponechme přiměřenost užití tohoto slova na těch, kteří jej zažili. Každý (muž i žena), kdo se cítí být znásilněn, znásilněn byl. Z toho je třeba vycházet a nespekulovat o tom, co všechno musí znásilnění obsahovat a jak moc musí být projeven nesouhlas. Tyto diskuse relativizují vinu útočníka či útočnice, naopak její část připisují tomu/té, na koho byl útok mířen. A těmito pochybnostmi oběť znovu traumatizují. Chceme-li pomoci, základní pravidlo zní – nezpochybňovat a věřit.
Divíme se, že oběti sexuálních trestných činů o svých prožitcích mlčí? Pokud jim někdo tvrdí, že to bylo jen „znásilnění“, které jistě „veleotřes nezpůsobí“, nebo dokonce že když (a těžko se mi to i jen píše) „nedřely na sucho, nebyly znásilněny“, moc emoční podpory jim tím neposkytujeme. Vyrovnat se se skutečností, že se člověk stal terčem sexuálního násilí, znamená vyrovnat se s tím, že člověku nepatřilo vlastní tělo, že někdo za použití nátlaku docílil něčeho proti jeho vůli. A nemusí vždy jít o fyzické násilí. Nátlak ve formě vyhrožování či citového vydírání není o nic menším nátlakem než pevný úchop. Ačkoli se to nemusí na první pohled zdát, brání se mu také velmi těžko. Proč máme potřebu zpochybňovat něčí zážitky, něčí pocity? Proč nevěříme, když se nám někdo svěřuje s tím, že mu bylo ublíženo? Opravdu tak vehementně bráníme onu spravedlnost a máme strach, aby někdo nebyl křivě nařčen? Tento argument zaznívá totiž velmi často. Ale kolik z těch, kteří jej tak rádi používají, si dalo tu práci a našlo si data? 6-10 % nahlášených případů jsou falešná obvinění. Ale nahlášených znásilnění je sotva 8 %. Falešná obvinění jsou opravdu velkou výjimkou! Nemáme spíš sami strach? Nechceme si připustit, že sexuální násilí se děje nebezpečně blízko nás, protože nechceme, aby tomu tak bylo. Raději zavíráme oči a uši a hledáme důvody, proč oběti odsunout z dohledu i doslechu. Snažíme se z nich udělat zvláštní případy, abychom sami sebe vyloučili z okruhu potenciálních obětí. Ale vlastním strachem ubližujeme těm, kteří a které bolestně ví, jak blízko nás znásilnění je.
Sexuální násilí bolí. Útočník či útočnice nemá zájem o city a přání druhé osoby. Vždy upřednostňuje vlastních zájmy a prosazuje je na úkor druhých. Oběť je zrazená, ponížená, bezmocná, často obviňuje sama sebe, viní se, že tomu nedokázala zabránit.
Pokusme se vytvořit takové prostředí, kde nebude pochyb o tom, na které z těchto dvou stran je vina a nebudou zpochybňovány pocity osob, jež se staly terčem sexuálního násilí. Sexuální násilí se nás týká, protože i my můžeme být oběťmi, stejně jako můžeme být viníky. Přemýšlejme o tom, než budeme někoho soudit. Tím, že o sexuálních útocích nebudeme mluvit, nepřestanou existovat. Jen o nich nebudeme vědět. A to snad není stav, jakého chceme dosáhnout.

Autorkou tohoto článku je Markéta Štěpánová, Gender Studies, o.p.s.

Text byl zveřejněn na blogu Gender Studies

norway grantseea grantsnros

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Finančního mechanismu EHP a Norského finančního mechanismu prostřednictvím Nadace rozvoje občanské společnosti

© 2009
Gender Studies o.p.s., Masarykovo nábřeží 8, 120 00 Praha 2, tel: +420 224 913 350, fax: 224 915 666, office@genderstudies.cz
SÍDLO: Klimentská 17, 110 00 Praha 1, Česká republika, IČO: 25 73 70 58

Persefona o. s.; Jiráskova 8; Brno, 602 00; tel: +420 545 245 996; domacinasili@persefona.cz

Webhosting, webdesign & publikační systém TOOLKIT - Econnect