Statistiky

Z výzkumů plyne, že sexuální násilí patří mezi nejméně oznamované delikty, ačkoli je, s výjimkou vraždy, znásilnění považováno za nejvíce zraňující zločin. Oficiální statistiky doprovází tzv. vysoká latence (zatajování a skrývání činů).

Častěji bývají oznamovány případy, kdy došlo k vážnějším tělesným zraněním, nebo byl čin spáchán neznámým agresorem.

V ČR je oficiálně registrováno jedno až dvě znásilnění denně – předpokládá se, že znásilnění je oznamováno pouze v 8 % případů (znásilnění, ke kterému došlo v rámci rodinných a partnerských vztahů, je nahlašováno pouze v 3 % případů).

Se sexuálním násilím se v průběhu svého života setká až 25 % žen a 6-10 % mužů – oficiální statistiky postihují pouze zlomek skutečného výskytu jevů sexuálního násilí.

Příčiny malé ochoty oznamovat znásilnění:

• vztah k pachateli – případy deviantních a sériových pachatelů, kteří útočí na cizí, neznámé oběti, jsou statisticky ve výrazné menšině; podle empirických studií až ¾ pachatelů udržovali určitý kontakt s obětí a až ¼ pachatelů napadá sexuálně bývalé manželky, družky či přítelkyně
• důkazní problémy – problémy se získáváním důkazů
• subjektivní zátěž plynoucí z trestního řízení – další stres kromě překonávání traumatické události
  
• sekundární viktimizace a stigmatizace oběti – podle mýtu „o pravém znásilnění“ nemůže být slušná žena znásilněna, protože vede řádný život, který vylučuje rizikové situace; předpokládá se, že znásilnění je záludné, bleskové přepadení náhodné oběti na osamělém místě brutálním zvrhlíkem; podle dalšího mýtu oběť pozdějšího pachatele provokuje (zevnějškem, chováním, lehkovážností, naivitou atd.) – více viz Mýty a fakta.