english
Gender StudiesPersefona
stopznásilnění.ecn.czZnásilnění › Mýty a fakta

Mýty a fakta

Mýtus: Hlavním motivem při znásilnění je sexuální touha.

Fakta:   Studie ukazují, že při znásilnění jde o moc, nikoli o sex. Znásilnění je využíváno jako zbraň, která má pokořit a způsobit bolest. Jedná se o násilný čin, kdy je sexu použito jako zbraně. Zásadní motivy pro znásilnění jsou: vztek, sadismus, siláctví. Argumentace, že jde ve znásilnění primárně o sex, má za účel podpořit další mýty a stereotypy (viz níže), které znevažují postavení osoby, která si znásilněním prošla. Většina znásilnění bývá také předem promyšlena (přičemž nemusela být vybrána konkrétní oběť) – nejedná se tedy o spontánní projev vášně, jak je často předpokládáno.

Mýtus: Znásilněné osoby jsou za své znásilnění zodpovědné.

Fakta:   V médiích se při popisu znásilnění často nenápadně reprodukují komentáře typu: „vracela se pozdě v noci tmavou ulicí“ nebo „byla opilá a vyzývavě oblečená“. Tyto zdánlivě nenápadné popisy jen reprodukují představu, že znásilnění se „děje“ osobám, které si o něj koledují. Tj. vrací se pozdě v noci domů samy, vyzývavě oblečené atd. Zde je zapotřebí vrátit se ke statistikám, které ukazují, že znásilnění pachatel plánuje – konkrétní osobu pak vybírá na základě jiných proměnných než je oblečení, fyzický vzhled, chování, věk atd. Znásilnění může potkat kohokoli a kdekoli. V žádném případě ale není vysvětlením či dokonce omluvou znásilnění, pokud k němu dojde v tmavém parku a žena je oblečená v minisukni. Žádná okolnost znásilnění neospravedlňuje.

Mýtus: Pachatel znásilnění je ojedinělý patologický jedinec.

Fakta:   Ačkoli je tento mýtus v rozporu s předcházejícími mýty, podle kterých dochází ke znásilnění pod vlivem vášně, případně ženiny nezodpovědnosti, je tento argument často uváděn jako vysvětlení, proč k znásilnění dochází. Podle zkušeností dochází však nejčastěji k znásilnění mezi manžely, partnery, příbuznými, sousedy a spolupracovníky – násilníka tedy evidentně nelze odlišit od stávající definice normality. Předpoklad, že slušní a zdraví jedinci neznásilňují, odvádějí podle odborníků pozornost od kulturního kontextu a mocenských vztahů, v nichž ke znásilnění dochází.

Mýtus: Násilí a agrese k sexu patří.

Fakta:   Tento mýtus pomáhá udržovat i odborná veřejnost. Někteří sexuologové nebo gynekologové tvrdí, že sexuální agrese je přirozenou součástí párové interakce. Podobná tvrzení jsou obvykle podpořena biologickými argumenty a odkazy do říše zvířat. Když pomineme, že výroky pracují s absurdními paralelami, je nutné si uvědomit, že spoustu biologických projevů jsme schopni a také musíme na veřejnosti ovládat. Všichni se shodneme na tom, že vrah či vražedkyně by měli být potrestáni, proč by tedy jakákoliv jiná forma násilí měla být omlouvána?

Mýtus: Většina nahlášených znásilnění je vymyšlená.

Fakta:   Ve skutečnosti spíše mnohem více obětí znásilnění nenahlásí. Předpokládá se, že znásilnění je oznamováno pouze v 8 % případů. Falešná obvinění pokrývají podle kontextu (který se mění) 6 – 10 % případů nahlášených znásilnění. Falešná obvinění jsou výjimkou, nikoli pravidlem.

Mýtus: Oběti v podstatě po znásilnění touží.

Fakta:   Ačkoli konkrétní osoba může chtít, aby se její partner/ka choval/a jako „agresor/ka“, nebo může mít ráda „tvrdý“ sex, neznamená to, že by chtěla být znásilněna nebo že by se jí to líbilo! Při znásilnění chybí prvek svobodné volby. Násilníci v oběti vidí kořist, nikoli lidskou bytost, a sex spojují s násilím, nikoli láskou či vzájemným potěšením.

Mýtus: Znásilňovány jsou pouze nepočestné ženy.

Fakta:   S tímto také souvisí mýtus o tom, jak oběť vypadá – představa, že je to mladá atraktivní žena, což vychází z výše uvedeného mýtu, že při znásilnění jde o sex. Pravdou je, že znásilnění může potkat každého – ženu, muže, dítě, v jakémkoliv věku, jakékoliv rasy či v jakékoliv společenské třídě.

Mýtus: Pachatel znásilnění je pro oběť neznámý muž a znásilnění obvykle probíhá formou přepadení.

Fakta:   Většina znásilnění probíhá v rámci známých lidí, a to ve více než 50 % případů, jen málo útoků je zaměřeno na úplně cizí osoby. Pachatelé bývají i z řad milenců, kamarádů, rodinných příslušníků, kolegů v práci, policistů. To, že vás bude chtít znásilnit někdo z vašeho blízkého okolí, je mnohem pravděpodobnější než znásilnění cizím. Také obvyklé místo a čas není park a noc. Jsou to naopak místa, kde se cítíme bezpečně, denní hodiny pak nebývají výjimkou.

Mýtus: Žena se má nechat znásilnit, aby se vyhnula dalším zraněním či zabití.

Fakta:   Samo znásilnění je ublížení, a to jedno z nejhorších; vedle fyzické bolesti zanechává psychické jizvy, které nemusí být nikdy zhojeny. Žena se prý nemá bránit, protože se jedná o nejbezpečnější možnost. Ano, existují i situace, kdy je to opravdu výhodné, ale obecně je sebeobrana tou nejlepší volbou. Nejen tehdy, když násilníkovi nejde pouze o znásilnění, ale také o mučení, únos či zavraždění. Vždyť nikdy neexistuje jistota, zda jde útočníkovi „pouze“ o znásilnění.

Mýtus: Znásilňovány jsou jen ženy nebo děti.

Fakta:   Tvrdí se, že muži nemohou být proti své vůli zneužiti díky své fyzické síle (případně absenci erekce), znásilněný muž to tedy musel chtít. A přesto muži tvoří sedm až deset procent znásilněných, bez ohledu na sexuální orientaci. Také předpoklad, že muž, který znásilní jiného muže, je homosexuál, je mylný, neboť sexuální touha při znásilnění obvykle nehraje roli.

Mýtus: Násilníci jsou vždy muži.

Fakta:   Ano, znásilnění ženami je vzácné, není však vyloučené. Ženy znásilňují se stejnými motivy jako muži. Znásilňují děti, ženy i muže. Pokud si vyberou fyzicky silnější oběť, mohou jednoduše použít zbraně či početní převahu.

Mýtus: Orgasmus, erekce, ejakulace: tyto reakce ke znásilnění nepatří, pokud jsou přítomny, o znásilnění nemůže být řeč.

Fakta:   U napadených mužů to úzce souvisí s vlastní možností jejich znásilnění ženami (pohlavním stykem). Pravdou však je, že orgasmus, erekce ani ejakuace se sexuálním vzrušením a touhou nutně nesouvisí. A už vůbec nelze mít za to , že by tyto fyzické projevy říkaly „ano“, tj. že by sexuální touha znamenala souhlas se stykem. Tyto mýty opět ubližují těm, kdož znásilnění přežily/i, opět se snaží svalit díl viny na ně.

Zdroje:

Benedict, H. To není vaše vina! Praha: One Woman Press, 2003.
Havelková, B. Znásilnění –několik úvah nad právní úpravou a její aplikací; část II. – MÝTY A ZNÁSILNĚNÍ. Dostupné online na: http://jinepravo.blogspot.com/2009/06/barbara-havelkova-znasilneni-nekolik_23.html.
Kovář, P. (ed.). Sexuální agrese. Znásilnění z pohledu medicíny a práva. Praha: MAXDORF, 2008.
Renzetti, C., Curran, D. Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum, 2003.

norway grantseea grantsnros

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Finančního mechanismu EHP a Norského finančního mechanismu prostřednictvím Nadace rozvoje občanské společnosti

© 2009
Gender Studies o.p.s., Masarykovo nábřeží 8, 120 00 Praha 2, tel: +420 224 913 350, fax: 224 915 666, office@genderstudies.cz
SÍDLO: Klimentská 17, 110 00 Praha 1, Česká republika, IČO: 25 73 70 58

Persefona o. s.; Jiráskova 8; Brno, 602 00; tel: +420 545 245 996; domacinasili@persefona.cz

Webhosting, webdesign & publikační systém TOOLKIT - Econnect